Rok 1996 se zdá být magickou křižovatkou, na které hned několik pohřebních procesí obrátilo své umrlčí káry směrem k rockovým světlům a černý tér nechalo ležet v prachu cesty. PARADISE LOST definitivně opouštějí doomové vody a mizí kdesi v Drakónských říší, ANATHEMA s neurčitostí hledí do Věčnosti a mladá vlčata z MOONSPELL se stále víc nechávají lákat na bezvěreckou notu odlehčených rockových kompozic, která o rok později vyvrcholí jejich nejvyzrálejší deskou „Sin / Pecado“.

Ale co Mrtvá nevěsta, vždy tak trochu lopotnější, oddanější, propletená v kole pohřebních věnců? Zda-li se i ona nechá v tom roce proklatém vést k odpojení černých hřebců od své kárky? I kdeže! Aron a spol. nevypřahují, jen trochu zvolní a nenápadně začnou odbočovat, aby za dva roky nato předvedli naprosto mistrovský skok kamsi, kde je nikdo nečeká... Ale do „34,788% ...Complete“ zbývá ještě spousta kroků po kamenité cestě a když se pozorně zaposloucháte do Bohů Slunce, záhy zjistíte, že už tady se pomalu probouzí neurčitá touha po změně, po aktualizace výrazových rejstříků, po prolomení umrlčí nálady... Je to pohříchu snaha mlhavá, mnohdy trochu tápavá, vrcholící do poněkud utrápeného projevu (a tentokrát zcela bez pozitivních konotací), ze kterého se vytrácí to mistrovské dramatické pnutí předchozích řadovek. MY DYING BRIDE se pokouší vzkřísit ducha dob minulých – přehrávají stereotypní doomový žalm, doplňují jej tklivými houslemi Martina Powella, úpěnlivými vzlyky Arona Stainthorpa, ale ta starosvětská doomová magie náhle někdy poskřípává, pospává, nezabírá. V některých pasážích zní skoro až falešně a jaksi bezvýchodně, prázdně. 

I hide myself away in the dark
I can't find my way in this hole
This twisted life is so cruel I'm so sick
I need to find her soul to save me

A tak nezbývá než se obrátit k odlehčenější kompozici, k svěžejším aranžím (byť stále páchnou hřbitovní hnilobou) a hledat trochu azylu tam, kam se někteří žánroví souputníci obracejí cele. Výsledkem je přeci jen „jiné“ album Umírající nevěsty, které překvapí dýchatelnější atmosférou, výhradně čistým Aronovým vokálem a opravdu pěknými melodiemi, které už možná nemají nihilistického ducha minulosti, přesto v sobě nesou obrovský emocionální náboj a příjemně zředěnou atmosféru starých Bridů, která je snesitelná i pro posluchače nezasaženého pohřebními marši raných devadesátých. Jako překrásná perlička stojí na potemnělém hábitu Bohů Slunce závěrečná komorní suita „For My Fallen Angel“, kde se kapele daří syntéza intenzity minulosti a melodické otevřenosti současnosti. Za albem ale zůstává vícero pomněnek – namátkou třeba titulní song s překrásným varhanním refrénem, klipová konfese „For You“, svižnější „All Swept Away“ s krásným houslový motivem... Album jakoby pomalu opouštělo byvší a lehce se dotýkalo nových horizontů, které prosvítají hutným zvukem kytar a valivými umíráčky riffů.

Like a thief in the night,
The wind blows so light.
It wars with my tears,
That won't dry for many years.

Ačkoli „Like Gods Of The Sun“ rozhodně nepatří do skupiny nesmrtelných doomových hran, které by se zvonily na ponurých katedrálách jako umíráček nejvelebnější, stále se jedná o sice nevyrovnané, ale výborné album, které je méně intenzivní, méně výlučné a více otevřené. Připravuje tak půdu svému následovníkovi, který sice po roce 1998 zůstane slepou evoluční cestičkou, ale cestičkou dle mého nadčasovou a neuvěřitelně vydařenou. Ale to už je jiný příběh...